Text: Simona Martínková Racková
Pane doktore, začněme 1. zásadou, kterou jste mi při domlouvání rozhovoru napsal do e-mailu: Rodiče určují – děti si vybírají.
Základ je, aby rodiče dětem doma vytvořili antiobezitogenní prostředí, tedy takové, které nevede k neadekvátnímu nárůstu váhy a případně k obezitě. Teď je to tím důležitější, že rodina přebírá i tu část výchovy, která je jinak na škole.
Pokud jde o první zásadu – jestliže si dítě může vybírat, vybere si vždycky špatně: sáhne po sladkém. Je to logické, protože děti jsou ve vývojové fázi a mozek potřebuje k procesu učení, ale i k vývoji především sacharidy, a to co nejkratší. Proto rodiče nesmí dětem nechat nekonečný výběr. Měli by určit dvě tři jídla, mezi kterými se můžou děti rozhodovat.
Doporučuju dělat to, co za normálních okolností dělá škola – připravit si týdenní jídelníček. Mimochodem, v řadě rodin představoval oběd ze školní jídelny prakticky jedinou racionální stravu. Tedy takovou, která obsahuje makro- i mikronutrienty, stopové prvky, a především je pestrá.
Takže školní jídelny nezatracujete?
Rozhodně ne! Ale jejich největší výhodou bylo paradoxně to, že děti málokdy snědly všechno. Vynechávaly polévku nebo zákusek, nesnědly celou porci nebo si ji různě přeskupovaly, a tím pádem si ji individualizovaly. Ale ne že měly na výběr z několika jídel! Tahle tendence není šťastná, protože pak má dítě šanci proklouznout systémem vhodně nastaveného jídelníčku.
Jak ho zajistit doma?
Především jíst pravidelně, pětkrát denně – a ne kdykoli, ale v konkrétním časovém rozmezí. To znamená přesně stanovit, od kdy do kdy je snídaně a co je daný den na výběr. A stejně tak u svačiny, oběda, odpolední svačiny i večeře. Jídelníček by měl být předem přesně stanovený, tak jako na táboře nebo škole v přírodě.
To je navíc praktické, protože se podle něj rovnou i nakoupí a odpadá každodenní dilema „co dnes vařit?“.
Jednoznačně. Je to obrovská výhoda, po všech stránkách. Nejhorší je, když se to celé rozpadne a vznikne dietologický chaos – každý si kdykoli během dne bere, co najde nebo na co zrovna dostane chuť. To nevede k ničemu dobrému.
Týká se tohle všechno i teenagerů?
Ano. Je to dítě jako každé jiné, musí akceptovat rodinu – v tomhle jednoznačně platí „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Nejúčinnější je ale jít na to přes kamarády. Když chcete teenagera naučit dobře jíst, musíte nejdřív naučit dobře jíst jeho kamaráda. Pak teprve to bude akceptovat. Pravda, v současné izolaci je to samozřejmě složitější.
Pojďme k 2. zásadě: Vařte spolu – jezte spolu.
Děti by se měly podílet na přípravě jídel. Zjistí tak, z čeho se skládají, navíc tak mají přirozenou možnost ovlivnit, co se do jídla dá, nebo nedá. Participace je pro děti velmi významná, jídla si pak mnohem víc váží. Je to také další příležitost komunikovat a hrát si: menší děti si můžou z ovoce a zeleniny vykrajovat obrázky a ozdobit si jimi porci, aby byla hezky barevná. Červené, žluté, oranžové věci se mladším dětem líbí, a nenásilně si tak navyknou, že zelenina a ovoce na talíř zkrátka patří.
A jen tak mimochodem se naučí vařit.
Ano. A to potřebují, protože pak nebudou tolik vyhledávat fastfood. Vlastně je to taková prevence. Děti se učí, že jídlo je daleko chutnější, když si ho připraví sami. A „jezte spolu“ – to je zásadní podmínka. Chci něco po dětech? Musím to dělat sám. Nedělám to? Nemůžu to chtít po dětech.
To zní jednoduše, ale asi je to často kámen úrazu, že?
Ano, to je. Jenže když rodič vnucuje dítěti něco, co sám neakceptuje, nemůže se divit, že to dítě odmítá. Takže by mělo platit, že aspoň ten dospělý, který jídlo připravuje, by měl s dětmi i jíst. Ideální je, když se u stolu sejde celá rodina, ale to se většinou podaří až u večeře. I tak by ale jídlo mělo být rituál, protože plní velmi významnou společenskou funkci.
Stmeluje rodinu?
Jistě, ale nejde jen o stmelování. Při jídle je konečně čas na výměnu názorů, je to příležitost probrat věci, ke kterým se jinak dostáváte jen těžko. Když se dítěte nebo teenagera zeptáte: „Jak se máš?“, obvykle odpoví: „Normálně“. Ale u jídla se hovor najednou rozvíjí a často začne mluvit i ten, komu se do toho původně nechtělo.
Při společném stolování si tolik nedáváte pozor a mimoděk cítíte důvěru k tomu, kdo se vás ptá. Je to psychologický moment – člověk ztrácí ostražitost, atmosféra se uvolní, a třeba se i dozvíte pravdu, která se jinak skrývá za přetvářkou. Chcete získat důvěru dětí? Musíte s nimi jíst.
3. zásada zní: Obarvi porci ovocem a zeleninou.
Třeba v klasické české kuchyni je ovoce a zeleniny v přiznané formě velmi málo. Ona tam je – ale schovaná, zatajovaná. A v racionálním jídelníčku se opíráme právě o ovoce a zeleninu, protože má nižší energetickou densitu. Do potravin z velkovýroby se navíc nezvládá zapracovat, a tak si je musíme vždycky doplnit na talíř a udělat z iracionálního jídla racionální.
Jde ale opravdu o „obarvení“ porce – třeba na snídaňové cereálie dejte půlku jahody a jednu nebo dvě borůvky. Nemá to být celé jablko, pomeranč, hrst borůvek…
Proč ne?
Protože byste už neměli místo na základ, a ten je důležitý. Když k němu dáte dítěti celou porci ovoce nebo zeleniny, tak už má na výběr, a samozřejmě sáhne nejdřív po tom, co je pro mozek důležité, a to jsou rychlé sacharidy. Nicméně když je vás doma víc, tak jednoduše obarvíte porce všem a není vám líto, že vám zbude půlka nebo třetina papriky či okurky. A vždycky volte buď ovoce, nebo zeleninu – nemíchejte to.
Takže český zvyk dávat k jídlu „oblohu“ má něco do sebe, byť se mu šéfkuchaři někdy vysmívají?
Obloha k jídlu patří. I to je know-how, které děti učíte a které se jim bude později hodit. A že to kolečko okurky nebo papriky nechají? Toho si nevšímejte – nenuťte je to dojíst. Časem samy přijdou na to, že je k jídlu to nejlepší. A jelikož v tomhle případě není dojídání po dětech problém, klidně to sezobněte sami.
Můžeme přejít ke 4. zásadě: Na pití je voda – ne cukřenka.
Pitný režim = voda. Nevadí máta, citron, bublinky, stopa šťávy, ale vadí sladké. To, co pijete, rozhodně nemá být sladké. Tuhle výsadu ať má jen společenský nápoj – když si dospělý dá alkohol, dítě si může dát sladké pití. Třeba při učení je ale kontraproduktivní, protože výrazně zhoršuje soustředění. Aktivita mozku se velmi rychle vyčerpá, a to přesně nechcete.
Vidíte, a člověk by myslel, že dítě je ještě „zdravé zvířátko“ a instinktivně sáhne po tom, co mu svědčí.
To je naivní představa. Člověk je největší prase, které existuje! (smích) Taky podle toho naše planeta vypadá… Člověk jde vždycky primárně po uspokojování svých potřeb. Stejně naivní je i tvrzení, že každý ví nejlíp, co je pro něj dobré. To je úplně mylné! A zvlášť u dětí. Dítě musí být řízené, aby se z něj mohl stát kompetentní dospělý, který se umí racionálně postavit ke svému životnímu stylu a vůbec ke světu.
A právě proto, i když to zní paradoxně, musí projít fází, které říkám „adolescentní prasení“. Dospívajícím se nejdřív musí udělat hrozně zle z toho, co snědli, aby pochopili, že takhle nemůžou pokračovat. Musí se přejíst fastfoodů až po uši, aby pochopili, že tudy cesta nevede.
Tím pádem nemá smysl zakazovat dětem fastfood.
Ne – ale doma nemá co dělat. Jinak ale dejte teenagerovi do ruky peníze, a venku ať si dělá, co chce. Ať se mu klidně udělá zle. Tímhle si v určité vývojové fázi zkrátka musí projít.
Takové rady by průměrný rodič od obezitologa asi nečekal…
Však já jsem zvyklý, že rodiče jen koukají, když mě poslouchají! (smích) Takže rovnou přidám pravidlo, které se asi taky nebude všem líbit – ovoce se jí, ale nepije. Mezi dvěma deci coly a džusu prakticky není rozdíl, byť reklamy tvrdí něco jiného, a co se týče výživových a energetických parametrů, džus je na tom dokonce i hůř. K pití je voda, to se musí děti naučit.
A co třeba čaj?
Ten vůbec nevadí. Ovocný se nemusí sladit, dobrý černý taky ne. A pozor, pro dospělé tím pádem platí, že se nesladí ani káva. Nemůžete po dětech chtít něco, co nechcete po sobě.
5. zásada zní: Mlsání s rozumem a pro radost.
Od toho slouží víkend, a ten začíná v sobotu ráno (ne v pátek v pět) a končí v neděli večer (ne v pondělí ráno). Mlsat se má s radostí, ideálně místo svačiny, a je fajn, když to má společenskou atmosféru. Mlsají všichni, přiznaně, přičemž každý si dopřeje pochutiny, které ho baví – ať už to jsou sladkosti, slanosti, nebo uzenosti.
Klidně i chipsy nebo kus dortu?
U chipsů, tyčinek, křupek… platí, že množství, které se vejde do dlaně, není problém. Jakmile je toho víc, tak už to problém může být. A pokud jde o zákusek, ten se tak jmenuje podle toho, že si ho dáváte „k zakousnutí“ po jídle – ne k jídlu. Takže kdo nesní jídlo, nemá zákusek. Jasné, jednoduché.
A jsme u poslední, 6. zásady: Mezi jídly se nezobe, ale jen pije.
Dítě nikdy nenutíme jíst. Nenasnídá se? Nevadí, ale až do svačiny nedostane nic, jenom pití. Nenasvačí se? Jeho problém – nechce, nemusí, ale až do oběda si nedá vůbec nic. Garantuju vám, že další jídlo už sní, a s jakou chutí!
Ve spoustě rodin je ale mlsání a uždibování úplně běžná věc. Co dělat, pokud jsme si to už trochu „pokazili“ a chtěli bychom to změnit?
Tady je zásadní rozdíl mezi dítětem a dospělým. Musíme si uvědomit, že děti jsou ve vývojové fázi. Dospělý má zlozvyky, kterých se potřebuje zbavit. Dítě žádné zlozvyky nemá, je schopné ze dne na den se všechno naučit – jako ve škole. Klidně můžete ze dne na den nastavit jiná pravidla a jiný režim, a dítě tím netrpí – na rozdíl od dospělého. (smích)
Tohle se také týká i teenagerů?
Týká. Jistě, budou revoltovat, ale tím vás jen zkoušejí. To je normální, děti nás pořád zkoušejí – ty mladší i ty větší. Když ke mně do ambulance přijde rodič s teenagerem a ten se začne tvářit typickým způsobem, vždycky říkám: „Kdo je napsaný v rodném listě, ten rozhoduje – takže máma a táta. Až ti bude osmnáct, tak si ten papír vem a můžeš si dělat všechno po svém. Do té doby rozhodují rodiče.“ V práci přece taky musíte dělat to, co řekne šéf! Když dítě nenaučíte respektovat autoritu, uděláte z něj nešťastného člověka.
A což o to – v pubertě je to ještě relativně jednoduché, i když si rodiče často stěžují, jak je to hrozné. V pubertě se od dětí sice dozvíte, že jste nejhorší člověk na světě, ale v adolescenci už vám neřeknou ani to. Úplně přestanou komunikovat.
A pak se to zase zlepší.
Ve dvaceti čtyřech. Až v tomhle věku je z člověka kompetentní dospělý. Do té doby se pořád vyvíjí. A to, nakolik si osvojí správnou životosprávu, je do značné míry na nás.